Prostorové principy

v přístupech navrhování veřejného prostoru a interiéru

Vytvářejí krevní řečiště, které zásobuje město i jeho domy životem. Rozšířením ulice dostáváme bulvár, který můžeme přirovnat k pasáži. Bulvár je ulicí s větším významem a větší šířkou. Podobně tak pasáž je nadřazeným liniovým prostorem v interiéru. Ulice a bulváry se pak sbíhají do náměstí, podobně jako chodby a pasáže vedou do sálů, jež jsou centry pro shromažďování, a tudíž těmi nejvýznamnějšími místy. Menší prostory pak jsou pokoji či ve městě malými náměstíčky, piazzettami. Jednostranně orientované podélné prostory kolonády pak můžeme směle přirovnat ke galeriím. No a konečně atria či patia jsou nádvořími, tedy prostory obklopenými ze všech stran. 
Příkladem veřejného prostoru, který vzbuzuje asociace s interiérem je Křižovnické náměstí v Praze. Ve středověku založený prostor se svojí malebností řadí mezi nejkrásnější malá náměstí Prahy. Ze severu je náměstí vymezeno kostelem svatého Františka a klášterem Křižovníků, z východu svatým Salvátorem, z jihu řadou měšťanských domů a ze západu Mosteckou věží. Kouzlo celého prostoru tkví zejména v kontrastu jeho uzavřenosti s otevřeným průhledem na Pražský hrad. Procházíme-li náměstí od východu k západu, zažíváme pocit člověka v překrásně zařízené komnatě, mířícího k oknu, ze kterého se mu otevírá fascinující pohled do exteriéru. Pozorujeme-li Pražský hrad právě z Křižovnického náměstí, zažíváme teleskopický efekt, kdy se nám hrad jeví blíž, než ve skutečnosti je. Pražský hrad jako gigantický obr a proti němu komorně laděný drobný prostor, připoutaný pupeční šňůrou Karlova mostu. Náměstí jako pokoj s výhledem a pokoj s výhledem jako náměstí. 
Utváření veřejných prostranství je v mnohém velmi blízké prostorovému řešení interiérů. Principy prostorového uspořádání fungují napříč všemi architektonickými disciplínami.  
                                                                                                          Jaroslav Daďa / 2021

Rčení, že architektura je jenom jedna, platí. Šíře architektonických úloh se pohybuje od designu židle až k územním plánům velkých měst, ale ve skutečnosti se mění pouze měřítko, principy a tvůrčí nástroje zůstávají stejné. Kompoziční principy jsou používány stále znovu a zůstává na architektech, které z nich použijí pro řešený úkol a jakým způsobem zhodnotí jejich působení pro optimální návrh.  
Můžeme to dokumentovat na souvislostech urbanizovaného prostoru a interiérů budov. Veřejný prostor vnímaný pohledem architekta bych analogicky přirovnal k interiéru budovy. Veřejný prostor je interiérem zastavěného prostředí. Vzájemnou analogii mezi částmi města a vnitřkem staveb, které jej utvářejí, podporují podobné výrazové prostředky při jejich tvorbě. Pro utváření interiéru i veřejného prostoru platí stejná pravidla jako pro každou architekturu. Rozsah a velikost řešeného jsou odlišné, ale principy pro řešení zůstávají stejné. Navrhování a utváření interiéru a veřejného prostoru je komplexní záležitostí, na jejímž konci je funkční architektura pro člověka. Hlediska provozní a estetická musí jít ruku v ruce. Veřejný prostor podobně jako místnost či komunikace v domě někam vede, má nějakou funkci a něco se v něm odehrává. Podobně jako jednotlivé místnosti mají svůj účel, je tomu stejně i v exteriérech našich měst. Někde je potřeba člověka urychlit, aby jen prošel, někde je prostor pro zastavení, shromáždění, odpočinek atd. Stejně jako v interiérech budov architekt musí tyto požadované funkce podpořit výrazovými prostředky, navodit potřebnou atmosféru, umožnit jednoduchou orientaci, usnadnit údržbu, podpořit bezpečnost atd. Prostor ulice je podobně jako chodba liniový a má za úkol usnadnit proudění lidí v obou směrech, signalizovat vstupy do objektů, resp. místností rozestavěných podél něj. Ulice a chodby fungují jako žíly a tepny v organismu budov a měst. 

Obrazy mého kraje

báseň k poctě rodného kraje pod Hostýnem / Jaroslav Daďa

Světlo se ohýbá v závějích,
stíny jsou měkké jak sníh.
Proč nejsem tím, čím jsem býval.
Rád bych se vrátil do dětství.
 
Vzůru po Červené řece,
tam kde nabírá barvu.
Do časů starého světa
hledat velikou pravdu.
 
Krajina stříbrných buků,
tisíců vertikál světla,
pilířů chrámové lodi
katedrála našeho světa.

Je to povinnost v nás,
hledání všeho původního.
Ne starého, ale stálého,
co vzdoruje vůli času.

Země taje pod tíhou slunce,
bílé obrazy slézají z plání.
Nový čas dává jim křídla,
nový, a přece tak známý.

Půjdu po cestě znova a znova,
až spatřím štíty stavení.
Z duše se vytratí zloba,
zbude jen klid pro psaní.

Žlutavé koberce květů
pokryly celičkou zemi.
Kraj zmámený jarem
v tu chvíli milován všemi.

Oblouky pastvin hrají mozaikou stínů.
Přejdeš je a spatříš znova.
Rozechvěn v němém úžasu
kráčíš dál beze slova.

Hlas zvonů přichází z dáli,
stále silněji zní.
Kraj obléká nedělní šat,
byl hotov dát hold svému tvůrci.

Každým krokem mění se svět,
oči spěchají za novou krásou.
Krásou, co dává nám sílu,
to krajina je naší spásou.

Můj kraj.
Jaký je?
Tichý… Útulný… Zvlněný… Vlhký… Sychravý…
Neopakovatelný…
Proto je můj.  
Můj kraj se otáčí kolem Svaté hory, kolem své duše.
Je střípkem velkého světa.
Jeho velikost nespočívá v rozlehlosti, spočívá v síle jeho světla.  
Je to krajina splněných přání, krajina krásna.
Rodný kraj. Můj kraj.  
Město pod Svatou horou  leží v bezpečí velkého stínu.
Město a hora.
Spjatí od pradávna.  

Cesty klikatí krajem.
Jsou pentlemi v krajině kadeří.
Ohýbají se před velkým stromem,
na jejich konci se rozhoří.  

Listoví snáší se k zemi,
barví ji do zlatova.
Země děkuje stromům
schoulená beze slova.  

Stébla trávy se kývají, 
odměřují čas.
Čas, který hledá.
Jednou najde i nás.   
  
Vítr utíká plání,
nestačím než jen se dívat.
Vzpomínky odvanou s ním.
V srdci se rozhostí klid.  

Oblaka plují mořem,
vítr je žene k břehům.
Tak jako touhy ženou 
člověka vstříc jeho snům.  

Slunce je bledé,
ptáky už neslyším zpívat.
Krajina ztratila barvy.
To krásné zůstalo v ní. 

Prastaré stromy lámou paprsky světla.
Dávají místu velikou moc.
Moc ovládnout příchozího,
jeho duši zahrnout smírem.  

O kapli v Roncham p

Když vystoupíte z auta na parkovišti nad městečkem Ronchamp u Belfortu nic nenaznačuje tomu, že se za chvíli bude dít něco mimořádného. Kolem je to zarostlé stromy a pouze v jednom místě Vás to láká stoupat ještě dál, až na vrchol kopce. Lepší scénu pro svoje drama si Le Corbusier těžko mohl vybrat. Po překonání vzdálenosti, která je dostatečně dlouhá na to, aby drama vygradovalo, a naopak krátká na to, aby Vám došla trpělivost, se terén rozestoupí a vy TO spatříte. Pro mě jako architekta to bylo jako pro normálního smrtelníka, když uvidí mimozemšťana. TO tam stojí, vy zíráte a říkáte si, kde se TO tam sakra vzalo a jak je možné TO takhle vymyslet. Pak TO obcházíte ze všech stran a s údivem zjišťujete, že je TO pořád lepší. Nakonec jdete dovnitř s přesvědčením, že TO nejlepší už máte opravdu za sebou a zjistíte, že jste se zase spletli. Tak TO je opravdu síla.

                                                                                    Jaroslav Daďa / 2009