Blog

Prostorové principy

v přístupech navrhování veřejného prostoru a interiéru

Vytvářejí krevní řečiště, které zásobuje město i jeho domy životem. Rozšířením ulice dostáváme bulvár, který můžeme přirovnat k pasáži. Bulvár je ulicí s větším významem a větší šířkou. Podobně tak pasáž je nadřazeným liniovým prostorem v interiéru. Ulice a bulváry se pak sbíhají do náměstí, podobně jako chodby a pasáže vedou do sálů, jež jsou centry pro shromažďování, a tudíž těmi nejvýznamnějšími místy. Menší prostory pak jsou pokoji či ve městě malými náměstíčky, piazzettami. Jednostranně orientované podélné prostory kolonády pak můžeme směle přirovnat ke galeriím. No a konečně atria či patia jsou nádvořími, tedy prostory obklopenými ze všech stran. 
Příkladem veřejného prostoru, který vzbuzuje asociace s interiérem je Křižovnické náměstí v Praze. Ve středověku založený prostor se svojí malebností řadí mezi nejkrásnější malá náměstí Prahy. Ze severu je náměstí vymezeno kostelem svatého Františka a klášterem Křižovníků, z východu svatým Salvátorem, z jihu řadou měšťanských domů a ze západu Mosteckou věží. Kouzlo celého prostoru tkví zejména v kontrastu jeho uzavřenosti s otevřeným průhledem na Pražský hrad. Procházíme-li náměstí od východu k západu, zažíváme pocit člověka v překrásně zařízené komnatě, mířícího k oknu, ze kterého se mu otevírá fascinující pohled do exteriéru. Pozorujeme-li Pražský hrad právě z Křižovnického náměstí, zažíváme teleskopický efekt, kdy se nám hrad jeví blíž, než ve skutečnosti je. Pražský hrad jako gigantický obr a proti němu komorně laděný drobný prostor, připoutaný pupeční šňůrou Karlova mostu. Náměstí jako pokoj s výhledem a pokoj s výhledem jako náměstí. 
Utváření veřejných prostranství je v mnohém velmi blízké prostorovému řešení interiérů. Principy prostorového uspořádání fungují napříč všemi architektonickými disciplínami.  
                                                                                                          Jaroslav Daďa / 2021

Rčení, že architektura je jenom jedna, platí. Šíře architektonických úloh se pohybuje od designu židle až k územním plánům velkých měst, ale ve skutečnosti se mění pouze měřítko, principy a tvůrčí nástroje zůstávají stejné. Kompoziční principy jsou používány stále znovu a zůstává na architektech, které z nich použijí pro řešený úkol a jakým způsobem zhodnotí jejich působení pro optimální návrh.  
Můžeme to dokumentovat na souvislostech urbanizovaného prostoru a interiérů budov. Veřejný prostor vnímaný pohledem architekta bych analogicky přirovnal k interiéru budovy. Veřejný prostor je interiérem zastavěného prostředí. Vzájemnou analogii mezi částmi města a vnitřkem staveb, které jej utvářejí, podporují podobné výrazové prostředky při jejich tvorbě. Pro utváření interiéru i veřejného prostoru platí stejná pravidla jako pro každou architekturu. Rozsah a velikost řešeného jsou odlišné, ale principy pro řešení zůstávají stejné. Navrhování a utváření interiéru a veřejného prostoru je komplexní záležitostí, na jejímž konci je funkční architektura pro člověka. Hlediska provozní a estetická musí jít ruku v ruce. Veřejný prostor podobně jako místnost či komunikace v domě někam vede, má nějakou funkci a něco se v něm odehrává. Podobně jako jednotlivé místnosti mají svůj účel, je tomu stejně i v exteriérech našich měst. Někde je potřeba člověka urychlit, aby jen prošel, někde je prostor pro zastavení, shromáždění, odpočinek atd. Stejně jako v interiérech budov architekt musí tyto požadované funkce podpořit výrazovými prostředky, navodit potřebnou atmosféru, umožnit jednoduchou orientaci, usnadnit údržbu, podpořit bezpečnost atd. Prostor ulice je podobně jako chodba liniový a má za úkol usnadnit proudění lidí v obou směrech, signalizovat vstupy do objektů, resp. místností rozestavěných podél něj. Ulice a chodby fungují jako žíly a tepny v organismu budov a měst. 

Prezident si staví bungalov

V čele Česka chybí elity. Zoufale. To není povzdech architekta, který vzpomíná na léta dávno minulá. To je fakt, který lze snadno doložit. V českých zemích existovala až donedávna skvělá tradice. Tradice plodných vztahů vládnoucích a tvůrčích elit. Na hradě Pražském vládli panovníci a politici za různých časů. Ale všichni ti, kteří opravdu tvořili dějiny českého národa, měli utkvělou potřebu zanechat tam po sobě stopu ve formě architektonického činu. Věděli totiž, že tyto činy je přežijí a zajistí jim obdiv návštěvníků a zápis do historie. Byli zkrátka osvícení. 
Karel IV. si pozval Matyáše z Arrasu a Petra Parléře, aby postavili katedrálu. Ferdinand I. realizoval ve spolupráci s Paolo della Stellou nádherný Letohrádek Královny Anny. Za Marie Terezie její dvorní architekt Niccolo Pacassi sjednotil fasády hradních paláců. Tomáš Garrigue Masaryk pozval na hrad geniálního Josipa Plečnika. 

Edvard Beneš spolupracoval s Pavlem Janákem. Za Václava Havla přivítal hradní prostor Josefa Pleskota a jeho průchod valem Prašného mostu, Evu Jiřičnou a její oranžerii, Bořka Šípka a jeho postmoderní detaily. Ano, skoro všichni, kdo vládli hradu, přemýšleli v tomto podobně. Až na pár výjimek. V přehledu chybí komunističtí vůdci v čele s Gustavem Husákem a také dva polistopadoví prezidenti. 
Po Václavu Havlovi se nad Hradem stmívá. Ne, nevyčítám oběma prezidentům, kteří přišli po něm, že se v architektuře vůbec neorientují. I když nějaké základy přece patří k všeobecnému rozhledu. Vyčítám jim tu aroganci, se kterou se na tuhle tradici vybodli a zahodili bezmála dvacet let příležitostí k tomu, aby se naši nejlepší architekti mohli na Pražském hradě prezentovat. Prezentovat a doplnit tak mozaiku střípků, které po staletí dotvářeli hradní areál do dnešní podoby.

A tahle nečinnost není vůbec jejich věcí. Poškodili tím celou architektskou obec a českou společnost. Hrad je odjakživa zrcadlem českých dějin. Lépe, než knihy nám vypráví prostřednictvím svých staveb svůj příběh. Pravdivě a nezkresleně.
Na Pražském hradě se dnes nestaví nic. Naopak, hrad zavírá před veřejností i poklady vzniklé za starých, dobrých časů. Ne, že by současný prezident nestavěl vůbec nic. Staví. Bungalov v Lánech. Ne, opravdu to není překlep. Prezidenta země s bohatou historií, denně obklopeného prvotřídní architekturou, nenapadne nic lepšího, než sáhnout po tom primitivním, importovaném prototypu domu, který je v českém prostředí zcela cizí. Je to odraz úpadku elit v patrech nejvyšších. Smutný konec jedné báječné tradice.
Těším se na den, kdy opět na hradě zasedne někdo, koho si dějiny budou pamatovat. 
                                                                                            Jaroslav Daďa / 2020

O Benátkách

Jaké je vlastně toto město? 
Jako kdyby se v některých chvílích nic nezměnilo od časů Marca Pola. 
Mám pocit, že se mi podařilo vidět jej „za oponou“ turistického ruchu, vidět jej „nahé“ nebo alespoň „lehce oděné“. 
Je krásné v noci, v oněch chvílích, kdy i ti nejvytrvalejší v zábavě již šli spát a ti, kteří vstávají s prvním rozbřeskem, ještě nejsou vzhůru. 
Je mrtvé a ve své smrti krásné a bezpečné. Je tišší než nejhlubší tůň. Úzké štěrbiny uliček svojí akustikou ještě stupňují ono ticho. 
Benátská voda je krásná, ač neprůhledná, ač nevoňavá, ač nesladká, je krásná. 
Za svitu měsíce kreslí tisíce lineárních figur, které se mění v čase tak rychle, že je nelze zachytit. 
Je to vertikální město.  Tisíce drobných vertikál, okenních os, nároží, lidí. 
To vše položené na té největší horizontále světa..

Jaroslav Daďa / 1997

Obrazy mého kraje

báseň k poctě rodného kraje pod Hostýnem / Jaroslav Daďa

Světlo se ohýbá v závějích,
stíny jsou měkké jak sníh.
Proč nejsem tím, čím jsem býval.
Rád bych se vrátil do dětství.
 
Vzůru po Červené řece,
tam kde nabírá barvu.
Do časů starého světa
hledat velikou pravdu.
 
Krajina stříbrných buků,
tisíců vertikál světla,
pilířů chrámové lodi
katedrála našeho světa.

Je to povinnost v nás,
hledání všeho původního.
Ne starého, ale stálého,
co vzdoruje vůli času.

Země taje pod tíhou slunce,
bílé obrazy slézají z plání.
Nový čas dává jim křídla,
nový, a přece tak známý.

Půjdu po cestě znova a znova,
až spatřím štíty stavení.
Z duše se vytratí zloba,
zbude jen klid pro psaní.

Žlutavé koberce květů
pokryly celičkou zemi.
Kraj zmámený jarem
v tu chvíli milován všemi.

Oblouky pastvin hrají mozaikou stínů.
Přejdeš je a spatříš znova.
Rozechvěn v němém úžasu
kráčíš dál beze slova.

Hlas zvonů přichází z dáli,
stále silněji zní.
Kraj obléká nedělní šat,
byl hotov dát hold svému tvůrci.

Každým krokem mění se svět,
oči spěchají za novou krásou.
Krásou, co dává nám sílu,
to krajina je naší spásou.

Můj kraj.
Jaký je?
Tichý… Útulný… Zvlněný… Vlhký… Sychravý…
Neopakovatelný…
Proto je můj.  
Můj kraj se otáčí kolem Svaté hory, kolem své duše.
Je střípkem velkého světa.
Jeho velikost nespočívá v rozlehlosti, spočívá v síle jeho světla.  
Je to krajina splněných přání, krajina krásna.
Rodný kraj. Můj kraj.  
Město pod Svatou horou  leží v bezpečí velkého stínu.
Město a hora.
Spjatí od pradávna.  

Cesty klikatí krajem.
Jsou pentlemi v krajině kadeří.
Ohýbají se před velkým stromem,
na jejich konci se rozhoří.  

Listoví snáší se k zemi,
barví ji do zlatova.
Země děkuje stromům
schoulená beze slova.  

Stébla trávy se kývají, 
odměřují čas.
Čas, který hledá.
Jednou najde i nás.   
  
Vítr utíká plání,
nestačím než jen se dívat.
Vzpomínky odvanou s ním.
V srdci se rozhostí klid.  

Oblaka plují mořem,
vítr je žene k břehům.
Tak jako touhy ženou 
člověka vstříc jeho snům.  

Slunce je bledé,
ptáky už neslyším zpívat.
Krajina ztratila barvy.
To krásné zůstalo v ní. 

Prastaré stromy lámou paprsky světla.
Dávají místu velikou moc.
Moc ovládnout příchozího,
jeho duši zahrnout smírem.  

O kapli v Roncham p

Když vystoupíte z auta na parkovišti nad městečkem Ronchamp u Belfortu nic nenaznačuje tomu, že se za chvíli bude dít něco mimořádného. Kolem je to zarostlé stromy a pouze v jednom místě Vás to láká stoupat ještě dál, až na vrchol kopce. Lepší scénu pro svoje drama si Le Corbusier těžko mohl vybrat. Po překonání vzdálenosti, která je dostatečně dlouhá na to, aby drama vygradovalo, a naopak krátká na to, aby Vám došla trpělivost, se terén rozestoupí a vy TO spatříte. Pro mě jako architekta to bylo jako pro normálního smrtelníka, když uvidí mimozemšťana. TO tam stojí, vy zíráte a říkáte si, kde se TO tam sakra vzalo a jak je možné TO takhle vymyslet. Pak TO obcházíte ze všech stran a s údivem zjišťujete, že je TO pořád lepší. Nakonec jdete dovnitř s přesvědčením, že TO nejlepší už máte opravdu za sebou a zjistíte, že jste se zase spletli. Tak TO je opravdu síla.

                                                                                    Jaroslav Daďa / 2009